The end...

Jako by někdy něco dávalo smysl.. Jako by slova, která se říkají, všichni cítili. Jako by se svět točil jen proto, že MY jsme, a budeme se o své žití bít.

Některé věci zkrátka nevycházejí tak, jak bychom chtěli. Když si něco ustavičně přejeme, zákonitě se nám to nedostává. Když si vytvoříme plán a řekneme si „takhle to bude a takhle ne", je jasné, že se nám postaví do cesty nějaká překážka. Překážka dlouhá jako čínská zeď a vysoká jako těžební věž. A nejenže je obrovská tak, že se nedá přehlédnout, ještě na vás volá a ječí.. „TADY JSEM!!!" Jako by nás to zajímalo. Jako by svět nemohl být jednoduchý. Jako by komplikace bylo to jediné normální a běžné v našich životech.
A já mám chuť řvát! Křičet na celou posranou zeměkouli, že je všechno jinak než má být..! Že chci svůj život.. Chci jistoty, že to, co mám, mi nikdo nevezme.. Chci mít svůj plán, který mi nikdo nepřekazí.. Chci se usmívat protože chci a ne proto, že musím. Chci mít komplikované odpovědi na jednoduché otázky a názory se spoustou myšlenek. Chci umět mluvit nekonečné hodiny.. Chci tiše mlčet a dívat se na lidi. Chci si dát cigaretu. Chci spoustu obyčejných věcí, které jsou tak blízko a přitom tak daleko.. Chci..!

Nalakovala jsem si nehty na fialovo. (Jako by tohle byla důležitá informace..) Koupila jsem si totiž nový lak. Nevím proč. Asi se ze mě stává typická holka.. Tzn. dejte mi do ruky peníze a koupím i pozlacené hovno, protože je správně stylově zakroucené.. Ne, až tak daleko nejsem, ale občasné peněžní výlevy se mi zkrátka nevyhnou. Nekupování nemám ráda, nakupování mě neuspokojuje... Vlastně to nesnáším. Tak proč to dělám??

Přemýšlím o úplném nebo aspoň dočasném přerušení kontaktu s mým otcem. Nezvládám to. Tvářit se, že mu žeru ty jeho srdceryvné kecy o tom, jaký je to chudáček. Alimenty, které tenhle měsíc nezaplatil vůbec a ten minulý jen částečně, už asi nikdy neuvidím. Chápu, že má finanční problémy. Vím, že vráží každý měsíc peníze do baráku. Ale proč mi musí lhát o tom, jak je nemocný a nevím, co všechno! Jako bych byla nějaký idiot bez mozku, kterému může nakukat úplně všechno. Nejsem ničí loutka, aby si se mnou hrál. Vím, že je to hnusné a nepříjemné téma, ale kdyby mi aspoň dal vědět, že mi ty peníze nepošle, abych s nimi nepočítala.. Pochopila bych to. Ale já z něj musím dolovat každou větu a všechno to zakončí tím jeho "Nechci to řešit po telefonu. Řeknu ti, co se děje, až se uvidíme." Ale to jen tak nebude.. A on to ví. 

Připadám si teď jako vypočítavá mrcha, která jde jen po penězích, a využívá lidi. Ale on je prostě svině. Všechno, co dneska řekl nebo napsal mamce.. Zase jsem viděla ten boj mezi ním a mamuš. Jako bych si zase všechno prožívala znovu. Ale nejvíc mě dostalo, když místo toho, aby mi zavolal on a normálně si se mnou promluvil, mi volala jeho chytrá přítelkyně. Pitka jedna. Jak já ji nesnáším!!! Ty její stupidní názory na svět.. Jak jsem tolerantní, tak vždycky, jak slyším ty její perličky, jdu do vývrtky..!

 

Chtěla bych, aby se mnou jednou jednal na rovinu. Aby nelhal.

 

Miluju když mě rozhodí zrovna ve chvíli, kdy se potřebuju soustředit na něco úplně jiného.. Zítra přezkoušení, v pondělí přijímačky. Vidím to bledě.. Všechno. Ani peníze na letenky nemám. 

věty vytržené z kontextu
myšlenky, které postrádají souvislost
hlasité mlčení
teplo slunce a chlad sněhu
paradoxy života
úsměvy bez příčiny
jasné odpovědi a složité otázky
texty písní, které cítím

jarní květiny, letní bouřky a podzimní barvy

 

 

A nesnáším slova, která časem lžou, a oslizlé chlapy čumící mi do výstřihu.

Včera jsem se začala "učit" (přečetla jsem si část dějin umění).

Zbývá mi 14 dní.

Dnes jsem udělala druhou práci do výtvarky.. Chybí mi jich ještě dobrých 5 a ve středu je musím odevzdat..

Nemám pocit, že bych nestíhala. Naopak. Jsem až ledově klidná:) Spokojená s tím, jak to všechno probíhá..

 

Uvidíme, jak se budu cítit za týden:D 

 

Každý z nás určitě někdy přemýšlel nad významem času.. Smyšlená, ale důležitá část našich životů. Nehmotná věc, která se odráží ve věcech okolo nás... Vše stárne, všichni stárnou, a my nad tím můžeme jen mávnout rukou a sledovat, jak tikot hodin ukazuje svou moc.
Jan Balabán umí pracovat s tímto neslyšným kolosem. Využívá ho seč může a dokáže jej vyždímat do poslední kapky. Z jedné zdánlivě nedůležité životní etudy dokáže udělat veledůležitý okamžik. Kdo z nás někdy nešel po cestě a nepřemýšlel nad tím, jak se krajina okolo něj změnila? Kde vyrostla jaká stará budova a co starého tady vlastně zůstalo? Určitě všichni.. A možná proto dokáže tak zaujmout. Píše o nás. O našich osudech, přátelích, rodině.. Vidíme se v jeho šťastně nešťastných hrdinech a přepadá nás pocit úzkosti. Říkáme si- proč ten kluk nemá jméno? Proč je to jen „kluk"? Čiší z toho pocit odcizení. Smutná realita rodiče, který vidí a ví, že o svém dítěti už nikdy nebude vědět všechno.
A až to dočteme, zůstane nám jen ten dojem. Dojem, že jsme o něco přišli. Že nám něco „uteklo" a my už to nemůžeme získat zpět..
 

 

 

 

 

*Otázkou zůstává, co to vlastně sebereflexe je.. Já napsala, co mě napadlo. Není to ani tak o celé té povídce, jen o určitém aspektu Balabánova díla..

Jeho knížky se mi špatně čtou a ještě hůř se mi o nich píše.  

Začátek dubna.. Dneska jsme psali písemnou z češtiny.Čtyřhodinová slohovka o úloze přátelství v životě člověka..

Každý den si říkám, že bych se mohla začít učit a nikdy se k tomu nedonutím. Vždycky se najde nějaká zábavnější a smysluplnější činnost než učení. 

Začátek dubna.. a já neumím ani jednu maturitní otázku:)

Poslední dva dny mám vztek. Otec je neuvěřitelný sebestředný idiot a já ho mám zase pro jednou plné zuby. Když tady na začátku ledna byl, prožili jsme spolu pár hezkých hodin.. Zase jsem cítila, jako bych měla tátu, ale teď.. Už přes rok při jakékoliv zmínce o divadlu mi říkal, jak se těší, až mě uvidí, a že určitě přijede. Teď když jsem se ho ptala, jestli přijedou příští týden v pátek na to představení, znuděným hlasem mi řekl "Ty, Kači, asi ne..". S tím ať jde do prdele!!! Když jsem byla malá, nechodil na moje taneční soutěže a teď, když jsem "velká" neobtěžuje se přijet a podívat se na mě. Užírá mě to jako kyselina.. Vím, je to blbost, ale.. Asi to dítě ve mně pořád touží po tom, aby ho jeho rodič viděl při tom, co je pro něj důležité.

Příští týden jedu do Brna (on to ví), ale asi se s ním nebudu chtít vidět. Mamuš mě nechce kvůli noze pustit vlakem (od soboty, kdy jsem spadla ze schodů, se o mě hrozně bojí). Volala a řekla Mu to.. Řekla, že chce, aby pro mě přijel a odvezl mě do Brna. Nevím, jak na to reagoval, ale obratem mi volal. Tvrdil mi, že by ho ta cesta stála dva tisíce (!!!) a že by mi ty peníze raději dal než je takhle projezdit. Nesnáším když mi lže. Nesnáším lži! Cesta tam i zpět by ho nestála ani tisícovku... Ale nechci po něm, aby pro mě jezdil! Vím, že to sama zvládnu a řekla bych mu to, jen kdyby zase všechno nezačal přepočítávat na peníze. To mě zaskočilo.. Pro něj je asi všechno o penězích.. Má úplně nechutný žebříček hodnot. I když tehdy odcházel z domu, tak první, co bylo, že si začal balit veškerý chlast... V tuhle chvíli ho nesnáším. Bolí mě žaludek, když si na něj vzpomenu, a chce se mi brečet. Zase jsem si ho připustila trochu k tělu a zase mě zklamal. Nikdy se nepoučím.. 

 

Ale za měsíc, možná dřív, mu dám zase další šanci mě zklamat... Znám se.

 

 

Teď z trochu jiného soudku.. Mám novou nádhernou sádru. Tentokrát chodící. Paradoxní je, že na ni stejně nesmím moc šlapat.. Nesmím ji namáhat. A když je mokro, tak stejně musím používat berle, protože by se mi ten podpatek hned rozpadl. Což znamená, že nepřichází v úvahu škola a ani nic jiného. Maminka by mě nejraději viděla těch 14 dní zavřenou doma. To ale bohužel nejde, takže zítra poprvé vyrážím mezi lidi. Do školy -pro plody svého lemplování (nemůžu napsat "pro plody své práce", protože já jsem nepracovala a vím to)- a potom směr Mc´Donald, kde budu do večera. Ze školních výsledků určitě nebudu nadšená a popravdě se trochu bojím, co tam uvidím. Na začátku roku byl návrat do školy po skoro čtyřech měsících trochu náročný a ten poslední měsíc jsem tam nebyla prakticky vůbec.. Mezitím jsem se střídavě flákala, mlžila a občas učila.. Nebude to krásné, ale můžu si za to sama. Ale slibuju, že maturitu  takhle neodbydu. ;o)